Tentokrát s láskavým dovolením zverejňujeme diela, ktorých autorom je pán Vojtěch Zlámal z Českej republiky.
9. 10. 2021
Postřehy o křesťanství a lásce
Když mu dám chléb, jsem křesťan.
Když mu dám Bibli, jsem křesťan.
Když mu dám minci, jsem křesťan.
Když mu dám lék, jsem křesťan.
Když mu dám růženec, jsem křesťan.
Když mu dám práci, jsem křesťan.
Když mu dám lásku, jsem hříšník…
Políbit rodnou zem je v pořádku.
Políbit relikviář je v pořádku.
Políbit nohy soše je v pořádku.
Políbit zázračný obraz je v pořádku.
Políbit biskupovi prsten je v pořádku.
Políbit muže z lásky v pořádku není a je to hřích…
O sklenici, která už není ani poloprázdná
Možná znáte to rčení, které vysvětluje rozdíl mezi optimistou a pesimistou tím, že jeden vidí sklenici poloplnou a druhý poloprázdnou. Chtěl bych se na základě tohoto rčení trochu zamyslet nad aktuálním stavem katolické církve u nás, a to i v kontextu některých témat, proti kterým se církev zbytečně vymezuje místo evangelia a především místo povolání hlásat evangelium (které je především evangeliem lásky) „všemu stvoření“.
Na číslech (ne)záleží
Jednou za pět let se v katolické církvi koná sčítání účastníků bohoslužeb, naposledy to bylo v roce Nechci zde nikoho zahlcovat čísly, ale jen pro informaci: na bohoslužby chodilo asi 375 tisíc věřících. Oproti polovině devadesátých let jde o pokles o asi sto tisíc osob. Zajímavé je, že vždycky potom, co zástupci a mluvčí církve tyto čísla komentují, uvádějí něco v tom smyslu, že na číslech nezáleží, že máme být tvořivou menšinou a kvasem v těstě a že mladých lidí tolik neubylo… Kdyby věřících přibylo, na číslech by církvi nepochybně velmi záleželo.
Ano, poslouchá se to hezky. Je pravda, že už papež Benedikt XVI. řekl, že křesťané mají být tvůrčí menšinou (a měl pravdu), ale to, že se za této situace církev vymezuje proti LGBT osobám (a často i věřícím LGBT osobám), chce prostřednictvím různých petic a iniciativ zasahovat do společenského dění, ale vlastní řady jí řídnou, je poněkud…no, nelogické, to přinejmenším. Pokud si mohu trochu rýpnout, počty praktikujících věřících, zdá se, nenápadně klesly pod počet osob, hlásících se k jiné než heterosexuální orientaci… Kdo má tedy právo kritizovat?
Manželství pro všechny církvi neublíží. Nemá čím.
Dalším z témat, kterým církev věnuje v určitém smyslu mimořádnou pozornost, je kritika návrhu instituce manželství pro všechny. Názory můžeme mít různé, ale tvrdí-li někteří představitelé církve , že tento návrh katolíkům ublíží, pak jakým způsobem? Žádným.
Pomůžeme-li si opět trochu čísly, tak v roce 2018 bylo v katolické církvi uzavřeno pouze 15 procent manželství, kdy byli oba snoubenci svobodní (z celkového počtu všech manželství v ČR je to potom jen deset procent). Jinak řečeno, čtyři z pěti svobodných párů se v kostele nevzaly. Církev si nemá právo osobovat si výsadní hlas v diskusi o podobě instituce manželství, když reprezentuje sotva šestinu všech nově sezdaných.
Církev by se, namísto sveřepého odmítání manželství pro všechny, měla zamyslet nad tím, proč většina mladých snoubenců je církvi cizí. Kde selhala evangelizace, misie a to, čemu často říkáme „předávání víry“. Manželství pro všechny církev neohrozí. Páry, které se na farách na manželství připravují, se dnem jeho případného uzákonění nerozejdou, nevystoupí z církve a nepůjdou si na radnici vzít každý partnera stejného pohlaví. Všem ostatním, a to je bohužel většina, to bude jedno, protože věřící a praktikující nejsou. A mimochodem, kanonické právo by stejně zůstalo nezměněno, takže církev nebude nucena stejnopohlavní svazky oddávat. Nicméně věřích ubývá, katolických snoubenců je málo, takže církev kritikou návrhu manželství pro všechny vyvine nějakou aktivitu, aby se nemusela chvíli zabývat tím, proč jí ti lidé ubývají…
Koho mám poslat? A kam?
Neubývá jen účastníků bohoslužeb a křesťanských snoubenců, ubývá i kněží. V pražské arcidiecézi byl letos například vysvěcen jeden (ano, jen jeden) novokněz. Pokud by nových kněží bylo v nejen v Praze, ale v celých Čechách minimálně tolik, kolik je v médiích vyjádření současného pražského arcibiskupa o věcech, které se víry, modlitby a Bible vůbec netýkají, mohli by si v Praze blahopřát. Je zajímavé tedy pozorovat, jak málo mužů z tradičních křesťanských rodin chce sloužit církvi… Když církev nedokáže motivovat věřící ani ve vlastních, tradičních řadách, jak potom může radit, co mají dělat LGBT věřící?
A vlastně, jde jen o LGBT věřící? V českobudějovické diecézi například za posledních deset let zůstaly prázdné fary v Boršově nad Vltavou, Chvalšinách, Kardašově Řečici, Lhenicích, Plané nad Lužnicí, Počátkách a asi i na jiných místech. Církev je často vzdálena nejen LGBT věřícím, ale stává se u nás čím dál více geograficky vzdálenější i všem ostatním. Papež František několikrát prohlásil, že církev má být věřícím blízko. Nechci vinit biskupy z toho, že kněží je málo. Nechci vinit kněze z toho, že mají mnoho povinností. Ale církev by se jako první neměla vymezovat vůči LGBT osobám, ale raději by měla hledat řešení, jak být blízko věřícím. Všem věřícím. Pokud by zapojila i LGBT katolíky, možná by v nich získala ochotné křesťany, kteří by rádi odpověděli na Pánovo volání, aby poslal dělníky na svou žeň.
Jak naplnit sklenici
Připomíná-li česká církev sklenici, je v ní vody sotva desetina. LGBT věřící v ní bezpochyby tvoří jen několik kapek. Ale i na ty Pán Ježíš myslí a nezapomene. Pokud by se vedení církve často nezabývalo kvazipolitickou agendou a tepáním domnělých nešvarů, mohlo by se více otevřít tomu, co je v životě věřícího zásadní. Modlitbě, víře, příkladům svatých a hlavně evangeliu, které je především o lásce Boha k lidem. Pak bychom do oné sklenice mohli „zdarma nabrat vodu života“.